Blog

Vyšla nám studie, která navrhuje zlepšení rozhodování ve věcech svéprávnosti.

Zaměřili jsme se na zdánlivě dílčí, ve skutečnosti však zásadní otázku: jak se soud ptá znalce. Protože podle toho, jak dobře nebo špatně je otázka položena, tak dobrou nebo špatnou odpověď může soud také dostat.

Na základě reálných soudních usnesení ze dvou soudních krajů jsme provedli kvalitativní klastrovou analýzu, v níž jsme identifikovali významové skupiny zadávaných otázek a jejich nadřazené kategorie.

Po srovnání toho, co vlastně justice od znalců potřebuje, jsme mohli zrealizovat hlavní myšlenku: reformulovat znění otázek tak, aby znalce nenabádaly k odpovědím typu „je / není schopen“. Takové otázky vedou ke kategorickým závěrům posudků, které někdy mohou soud směrovat k jejich převzetí jako podkladu pro navazující rozhodnutí.

I soud je člověk. Výzkum kognitivních zkreslení v právním rozhodování dlouhodobě ukazuje, že způsob formulace problému může ovlivnit následné úsudky a rozhodování, mimo jiné prostřednictvím framingu a anchoringu. Klasicky je tento problém znám už ze studie Tverskyho a Kahnemana o framingu rozhodování.

Jinými slovy, pokud je otázka položena tak, že vede znalce ke kategorické odpovědi, vzniká riziko, že pozornost soudu bude soustředěna spíše na převzetí výsledného závěru než na samostatné posouzení popisu schopností, limitů a reálného fungování posuzovaného člověka.

Naopak otázky nabádající znalce k popisu stavu a fungování umožňují soudu vytvořit si kvalifikovanou představu o stavu, schopnostech, limitech, potřebné podpoře a reálném životním kontextu posuzovaného člověka. To je v případě rozhodování o svéprávnosti klíčové, protože jde o rozhodnutí, která mají člověka chránit, avšak současně mohou významně zasáhnout do jeho autonomie a práv.

Odkaz na naši studii zde.